Limba rossë, lírë tára ar úlúmë írima ar tirno
Limba rossë - Kapka rosy
I.
Plameny ohně olizovaly zuhelnatělá polena. Nenasytně a s lačností toužily po další duši stromu, kterou by mohly pohltit.
Oči všech, kteří kolem ohně seděli, se podivně leskly. Každému jinak. A oni mlčky hleděli do žáru, vášnivého a nezkrotného.
Jako první se po dlouhém mlčení ozvala pohledná elfka s ostrými a přesto ženskými rysy: „Nejsem žádný řečník a ani nás z tohoto problému nehodlám tahat, ale…“ přejela pohledem po zbývajících čtyřech, „ty se, Gerthasi, musíš rozhodnout sám. Buďto nám zachráníš krky a půjdeš na jistou smrt nebo… Do toho půjdeme s tebou.“ Mluvila pomalu a tiše a přesto důrazně. Seděla rovně, plála v ní elfská hrdost a ušlechtilost. Všichni kolem sedící na ni udiveně pohlédli.
„Sinath!“ křikl na ni dosud klidný půlelf. Hnědé vlasy měl rozcuchané a v tmavých očích se mu zračil strach. „Už takhle to bylo riziko! Vzít pod svá křídla cizího člověka, který ti padne do oka, protože mu hrozí smrt, a pak se o něm jen tak mezi řečí dozvědět, že ho hledá městská garda. A ty mu ještě nabízíš, že za něj položíme krky?! Nebuď směšná…“
„Nemusíš se rozčilovat. Já od vás pomoc nechci, už takto jsem vám zavázán. Neodvážil bych se od vás přijmout takovou nabídku.“ Gerthas byl vysoký a na člověka velmi pohledný. Také zdvořilý a milý. Ale ke skupině už na první pohled nepatřil. Boty z jemné kůže, na vestě vyšívaný erb lasičky a tyrkysový plášť jasně ukazovaly, že pochází ze šlechtického rodu.
Sinath, elfka a také jediná žena z tohoto prostého tábora, se postavila. Popelavé vlasy jí sklouzly z ramen. „Nabízím mu pomoc, protože vidím, že ji potřebuje. Když jsem na něj narazila, bylo mu v patách tucet vojáků. Ti ho stále hledají a já vím, každý z nás to ví, že proti nim nemá šanci. Jak mi už sám řekl, utíkat před nimi nechce. Sám by šel na smrt, když mu pomůžeme my, tak možná…“
„Ne možná!“ skočil jí půlelf Nahrym do řeči. „Zemřeme s ním, ať si říkáš, co chceš.“
Zbývající dva, člověk a elf, seděli tiše a nevyjadřovali se.
„To říkáš ty? Který bojoval už tolikrát? Nechme toho… Naše družinka se skládá jen z mála, ale i tak to stačí.“
„Ano,“ přikývl Nahrym. „Jedna hloupá elfka jménem Sinath, která je jen tak mimochodem dost krvelačná na to, aby vyvraždila celou vesnici,“ Sinath se zamračila, ale půlelf pokračoval, “pak zaříkávač, který je ještě ke všemu člověk, a elf, jenž je až příliš tichý a bojácný. Tomu říkám opravdu velká a statečná skupina!“
„A jeden půlelf, který se naváží do té, kterou má rád. Nedělej se, Nahryme…“ poprvé promluvil Vrean, ten, o kterém bylo řečeno, že je tichý a bojácný. Nevypadal na to. Hlas měl jistý a hřejivý a jeho oči byly moudré a otevřené všem jako kniha.
„Jak jsem říkal, pomoc nechci,“ zakroutil hlavou šlechtic. „Chtěl jsem odejít ráno, ale klidně vás mohu opustit už teď.“
„Nemusíš, vyspi se,“ Sinath na něj mile pohlédla a znovu se usadila na deku.
Nahrym si urovnal rozčepýřené vlasy a taktéž se usadil. Modrošedou košili měl pokrčenou a špinavou. Chvílemi pohledem probodával Vreana za to, co na něj řekl. Měl totiž pravdu, která měla zůstat skryta před sluchem elfským. I když ji měl rád jako všechny ostatní ze skupiny, vždy se škádlili nejvíce.
Všichni usnuli brzo. Sinath k sobě ve spánku tiskla svůj luk a zaříkávač Fuges sem tam někoho probudil svým chrápáním. Nemuseli se chovat příliš tiše a ani oheň k nim nemohl přilákat nepřátele. Vrean našel vhodné místo, kam by se někdo jen stěží prodíral. Kotlinu plnou hustých keřů, protkanou sítěmi říček.
II.
„Je mi líto, že si nepřál naši pomoc, Vreane. Je mi to vážně dost líto. Čekala jsem, že s námi zůstane, po tom, jak se ke mně choval.“ Procházela lesem, odpočatá a půvabná. Pod jejíma pružnýma nohama jen málokterá větvička zapraskala. Slunko bylo vysoko na obloze a jeho zlatavé paprsky se prodíraly skrze koruny stromů. Svět zezlátl.„Já vím, co sis myslela,“ pohlédl na ni. Byl to pohled plný porozumění a něhy. Byli tam sami dva, daleko od tábora. Chtěli si promluvit. „Stále věříš na osud, na kapičku rosy.“ Hnědé vlasy dlouhé po ramena si shrnul za špičaté uši. Sinath přikývla.
„Ano. Věřím na něj, protože mi ani nic jiného nezbývá.“ Byla zoufalá a smutná. Potřebovala obejmout, potřebovala někoho, kdo jí dá naději, věnuje jí své úsměvy, když je bude potřebovat. On ji však neobjal. Stále si dobře pamatoval na chvíli, kdy mu vyprávěla svůj osud. Byla tehdy plná odhodlání jej změnit, zachovat se jinak a správně a narušit tak linii osudu. Její příběh by se mohl zdát jako pohádka, které ona věří jako malé dítě. Dívenka plná iluzí a snů. Ale tato pohádka se stávala skutečností a měnila se z romantického příběhu na noční můru. Temný motýl ji pronásledoval na každém kroku. Tenkrát spolu seděli u ohně a ona vyprávěla. Říkala, že přijde někdo, komu srdce zachrání a zároveň zabije. Dá mu život, aby mohl skončit. Někdo, kdo jí bude předurčen, aby jej viděla umírat. Tenkrát ji objal. Teď už ne.
„Jestli je to on, Vreane. Jestli je to on, já nedovolím, aby jej zabili.“ Zalkala se pláčem. Ale nebylo slz, které by mohla plakat. Už dávno jí všechny slzy vyschly a smutek, který nosila v srdci, se jí zarýval do duše.
„Věřím, maličká… Že kapka rosy v sobě ponese život. Nikoliv smrt,“ usmál se na ni.
„Děkuju,“ zašeptala téměř neslyšně. Spoléhala na něj, na jeho pomoc.
III.
„Neměl ses do ní včera tak pouštět, Nahryme. Bylo to od tebe nepěkné. Viděl jsem, jak se dívala a ačkoliv v jejích kočičích očích neumím číst, bylo mi jasné, že ji to ranilo.“ Fuges v rukách třímal svou hůl a zíral do šedavého popela, který zbyl z ohně.„Už je to za náma, nevracej se k tomu,“ odsekl. „Sem rád, že je ten Gerthas pryč. Co víš, třeba by nás zabil. Není dobré tahat sem cizí lidi.“
„Pamatuji na to naše lstivé přepadení povozu pro zbraně a jídlo. Tehdy, když jsme strádali, protože nás vojska odtrhla od města. A na mysl mi vždy vytane pohled Sinath, když hleděla do tváře někomu, koho měla zabít. Váhala a bála se. Ona nikdy nechtěla zabíjet. Tak proč jsi o ní říkal, že je to krvelačná ženská, co vyvraždí celé město?!“ zaříkávač se zaklonil. Pohled na ozářenou oblohu jej uklidňoval. Okolo krku měl pověšeno mnoho přívěsků a amuletů. „Je to elfka, ne chlap, a jako taková má i city, pokud ti to něco říká, Nahryme.“
Půlelf sklonil hlavu a svůj krátký luk položil na zem. Mlčel.
„A já tuším, že ty to moc dobře víš,“ dokončil Fuges svá slova a zmizel ve svém malém stanu.
Hnědovlasý bojovník tam zůstal sám. Není nic horšího nežli samota, a proto si člověk stvořil hudbu, usmál se. Tohle kdysi někdo řekl.
Zaposlouchal se do šumu lesa a jako málokdo v něm slyšel rytmus a melodii. Byla to klidná píseň a Nahrym ji dotvářel poklepáváním prstů do svého malého bubínku. Za chvilku se spolu nádherně sladili. Jenom On, Stromy a melodická Píseň. Proudila mu celým tělem, tepání srdce bylo najednou tak hlasité… A všechno kolem utichlo, když se vzduchem táhla hudba listoví věnovaná půlelfovi.
Z krásného rozjímání jej vytrhly tiché kroky.
„Hraješ pěkně,“ řekla Sinath a usedla vedle něj. Vrean si sedl na deku vedle ní.
„Hraju líp než mluvím.“
Považovala to za omluvu.
„Tuto píseň odněkud znám,“ přimhouřil své zeleno-jantarové oči Vrean. „Ano, to jsem byl ještě dítě,“ usmál se a přitulil se k Sinath. „Hrál ji jeden muž na Slavnosti jara a oslovoval mě vždycky… Ale to je jedno.“
„Není,“ houkla elfka. V hnědém korzetu vypadala svůdně. „Povídej, ráda si to poslechnu. A ty si jistě rád zavzpomínáš.“
„Říkával mi malý Arlene, tak jsem se tenkrát jmenoval. Ty jsi byla Elle, že? Než ses přidala k Veverkám.“
„Jo. Sestřička Elleryel,“ pousmála se.
„Tu písničku hrával jen ráno a já kvůli ní vstával dřív, abych mohl poslouchat. A pozoroval jsem při tom ranní slunce za těžkou mlhou.“
„Já tu píseň nikdy neslyšel,“ řekl Nahrym. „To stromy mě ji dnes naučily.“
„To je osud,“ odpověděla Sinath.
„Ne, není. Kapka je tvá, maličká. Hvozd chtěl připomenout minulost,“ usmál se Vrean.
„Tak povídej. Řekni nám něco o tvé minulosti,“ naléhala.
Přitulil se k ní blíž a zavřel oči.
„Bývalo to jiné, klidnější než teď. Tenkrát jsem ještě netušil, že se přidám ke skupině vrahounů…“
IV.
Jablka, která přinesl Nahrym bůhví odkud, chutnala báječně. Celá družinka se opět sešla ve svém táboře. Byli jen čtyři. Tak málo…„Já tam chci! Rozumíš, Vreane? Chci ho zachránit, chci svou kapku rosy!“ oči jí zeskelnatěly a odrážel se v nich celý les. Žádná slza jí však po líci nestekla.
„Uklidni se. O čem to mluvíš? Kam chceš jít?“ elf ji opatrně uchopil za ramena.
Vysmekla se mu a jablko jí vypadlo z ruky. „Večer, až se slunce dotkne země, zabijí ho! Já cítím, vím to! Musím mu pomoct! Vím, kde jej hledat!“
Vrean si protřel unavené oči a pohlédl na ostatní. Zaříkávač se tvářil nezúčastněně.
„Půjdeme jej s tebou najít,“ řekl Nahrym. Náhlá změna jeho názoru všechny zaskočila. Sinath se z šoku ale nevzpamatovávala moc dlouho. Popadla svůj dlouhý luk, vražednickou dýku vložila do kožené pochvy u pasu. Byla odhodlaná a její cíl byl jasný.
Fuges se pomalu nadechl a stejně líně vstal. Tmavé vlasy se mu neposedně kroutily a on je musel velmi často odhrnovat z očí, přestože byly krátké.
„Tak jsi rozhodl za nás, Nahryme,“ řekl elf a přes rameno si přehodil luk.
Sinath zajiskřilo v očích. Vykročila jako první, vedla je. Udržovala velmi ostré tempo a neohlížela se. Vrean ji chápal, jako jediný. Trávili spolu dříve hodiny u dohasínajícího ohně a povídali si. O životě, o trápeních… Věděl, co to pro ni znamená. Byla svou kapkou rosy přímo posedlá.
Když se blížili ke konci lesa, těžce se jim dýchalo. Ačkoliv byli zvyklí utíkat dlouho a vytrvale, elfka je nutila běžet rychleji. Nemohli ji ztratit z dohledu.
Slunce se sklánělo k západu, bylo šero. Každičký den zacházelo tak pomalu a líně, ale dnes… Dnes tomu bylo jinak. Čas znamenal něco více a plynul až neuvěřitelně rychle. Mýtina, na které měl Gerthas být, už byla vidět. Od skal tam mířili gardisté na splavených koních. Mohlo jich být tak patnáct. A měli luky.
Gerthas stál jako socha a sledoval západ slunce, domnívaje se, že je poslední. Vytáhl z pochvy meč a přečetl jeho runy. Jednu po druhé. Byla to jen slova a přeci pro něj cosi znamenala. Vychutnával si je.
Sinath zrychlila. Už chyběl jen kousíček. Dech se jí zarýval a horká krev jí vřela v žilách. Popelavé vlasy pocuchané, ruce plné šrámů od ostrých tenkých větviček.
Slunce natáhlo své paprsky, vojáci natáhli luky a elfka své bezmocné dlaně. Naivně doufala, že šípy minou, nenaleznou svůj cíl a on bude stále žít. A ona byla tak daleko…
Koně zastavili a krajinou se přestalo rozléhat těžké dunění. Několik tětiv bručivě zadrnčelo a k nebi se vzneslo pár šípů. Gerthas viděl, jak letí, pozoroval je. Zdálo se to tak zdlouhavé. Letky se pomalu otáčely a ostré hroty se zablýskly ve svitu. Pak dosáhly vrcholku a začaly se snášet k zemi… Lehce dopadly.
Sedm šípů minulo. Sluneční paprsky se na kratičkou chvíli rozprskly o zem a něžně se s ní polaskaly. A ve vzduchu páchla smrt. Nahořklá vůně se mísila s lidskou krví a potem zpěněných koní.
Sinath si klekla vedle mrtvého těla. Gerthasovy modré oči, kdysi plné štěstí a porozumění, pohasly a zakalily se. Nyní v nich nebylo nic.
Sinath se po tváři skutálela slza a ulpěla na stéblu zelenavé trávy jako večerní rosa. Se slzami v očích, které se líně spouštěly přes křivky její tváře, pohlédla k tyrkysové obloze.
„Limba rossë! Kapka rosy!“
Lírë tára – Píseň ušlechtilá
I.
Vodní proud unášel sesychající listí v malé lesní říčce. Byla plná života, rybek i rostlin. Křišťálově průzračný potůček, který skrývá mnohé a dává život lesu. Nahnědlý lístek se líně odlepil od větve zlatého dubu a velmi neochotně se z výšky snášel dolů. Hladinu nerozčeřil, více to již nešlo. Voda neplynula klidně, byla energická a nespoutaná.Od cesty, která hvozdem vedla, se ozývalo rytmické poklepávání na malý bubínek potažený zvláštní kůží. Zprvu hrál tichounce, napínavě a každý, kdo této písni jen trochu věnoval pozornost, byl zvědavý, jak vyvrcholí. Dunivé údery se nesly krajinou a naplňovaly ji novou, zvláštní sílou. Když se ozval poslední úder, naprosto nečekaně za ním následoval další a strhla se nová záplava lahodných rytmů.
Nahrym hrál do kroku, aby se všem lépe šlo, když neměli cíl. Nikdo z nich neměl domov, žádnou jistotu, zázemí… Byli nuceni projít životem bez přátel. Měli jen sebe navzájem. Ale nikdy tomu neříkali přátelství ani láska. Byli k sobě připoutáni. A těžký a smutný je život, když ví, že všechna přání zůstanou nenaplněna a zaniknou v záplavě snů, které skomírají nebo již umřely.
„Tak krásně hraješ, Nahryme,“ usmála se na něj Sinath. „Jak to děláš?“
Půlelf lišácky přimhouřil oči: „Kouzlo,“ řekl prostě a milý úsměv na jeho rtech setrval.
„Cože?“
„Kouzla jsou všude, víš?“ Vzal ji kolem ramen a pohladil ji po vlasech.
„Fuges umí kouzla,“ šeptla po chvíli ticha. Nedalo jí to.
„To jo, náš zaříkávač toho umí spoustu,“ mrkl na ni. „Ale kouzla, to je jiná. Jsou všude a nikdo nad nimi nemá moc.“ Mluvil tiše. V hnědých očích mu plály ohně štěstí. „Nevidím je, ale můžu cítit. A třeba takovej um hrát na tenhle kus dřeva je kouzlo.“
Elfka na něj vyplázla jazyk. „Jsou tak akorát v pohádkách, ty snílku.“
Nahryma napadlo zmínit se o kapce rosy, ale neodhodlal se k tomu. Neměl tolik kuráže, věděl, že by ji tím ranil. A tak dále mlčel a naslouchal šumu listí a hučení potoka.
II.
Stezka lesem se zdála být nekonečná. Cestovali už dva dny, od úsvitu do setmění. A za svitu luny seděli všichni u sebe a zírali do prázdna. Užívali si tuto noc. Věděli, že dalšího měsíce v úplňku se nemusí dožít. Tak nestálé…„Dnes budu bdít, milé Veverky,“ oznámila Sinath a lehla si Vreanovi do klína. „Když je měsíc celý, nikdy nespím. Nemohu.“
„Sinath, Dítě luny… Zní to náhodou krásně,“ Nahrym seděl ode všech nejdál. V ruce třímal malou větvičku a pohrával si s ní. Přelamoval a znovu narovnával. Přemýšlel. Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky, převážně o hudbě. Jeho či něčí cizí? Nevěděl. Nemohl vědět. Les mu dával znát nejrůznější krásné písně, které kdy zazněly pod jeho korunami. A přeci, za těch sedm set let jich mnoho nebylo.
„Zase tak krásné to není. Měsíc má velkou moc a hlavně nade mnou. Je to jako s vlkodlakem…“
„Proměníš se ve vlka?“ vyhrkl na ni Fuges, zaříkávač.
„Ne… To zrovna ne. Jen jsem více dravčí a nebezpečnější. Mám chuť na lest,“ mrkla.
„Kouzlo,“ zašeptal potichu Nahrym.
„To ano,“ Vrean přitakal.
„Ale né…“ zakroutila rozhodně hlavou elfka.
„Jak jej vnímáš? To tvé… Kouzlo?“ Elf byl na rozdíl od Sinath všímavý a uměl naslouchat. Každý ze skupinky se mu rád svěřil, neboť věděli, že jim poradí, a že umí mlčet.
„Vnímám? No, ono se to těžko… No…“ zamyšleně si prohrábnul vlasy. „Kouzlo je v podstatě vše, co mě nějakým způsobem překvapuje,“ pousmál se, „a nedokážu nebo nechci si to vysvětlit. Ani nikomu jinému.“
Vrean kývl, že rozumí, i když si byl jistý, že rozumět nemůže.
III.
Nahrym hrál a les zpíval. Měsíční paprsky jemně dopadaly skrze listí na hudební nástroj a laskaly jej svou přízní. Byla již hluboká noc a Veverky spaly. Kromě půlelfa. Stále měl v hlavě předzvěst něčeho podivného, mysticky známého a vzdáleného.Kdosi jej uchopil za ramena. Silně a přeci jemně. Byla to Sinath, snad vytržena ze svého spánku.
„Nechci vám ublížit,“ řekla. „Půjdu se projít, jen dnešní noc, dokud svit luny nebude mírnější. Bojím se. Ne vás, ale sebe a nevím proč.“ Usmála se.
„Jen běž. Pokud cítíš, že to tak bude lepší.“ Na chvíli ustal v tichém bubnování, aby na ni mohl pohlédnout. Celá oděná v hnědém cestovním oblečení. Nechtěl ani vědět, kolik ostrých čepelí skrývají záhyby oděvu. Vždy s sebou měla dýky či tesáky.
„Já to…“ zaváhala. „Ne, nevím.“
S posledním slovem s elfským nářečím zmizela mezi tmavými stromy. Její kroky byly tiché jako chůze kočky.
Nahrym si povzdechl a jeho prsty začaly pomalu poťukávat na malý bubínek, na jehož dřevěných stranách byly vypáleny ornamenty. Leskly se. A něco přicházelo. Bouře?
Kdyby se neozývala Nahrymova rytmická píseň, bylo by dunění kopyt slyšet mnohem dříve. Půlelf si všiml lidské společnosti, až když uslyšel chraptivé hlasy. Podle zvuků mohli být tak tři, jak usoudil, ale kdo ví… Obratně vyskočil ze země a začal budit ostatní.
„Kde?!“ zeptal se nervózně Fuges, rozhlížeje se kolem.
„Asi padesát sáhů odsud. Tři nebo pět, nevím, kolik jich přesně je.“
„Vezměte si luky, využijeme lesa a jeho tajemných zákoutí. Půjdeme na ně po Veverkovsku: ze stromů,“ mrkl na ně a hodil si na rameno luk.
Dusot tvrdých kopyt byl už příliš blízko a Vrean se rozhlédl kolem.
„Kde je Sinath?! Ksakru, kde je?“
„Říkala, že se jde projít,“ pokrčil rameny půlelf a popadl svůj krátký luk. Buben si na pásu kůže přehodil na záda, aby mu nezavazel v boji. „Takže teď jsi náš hlavní ty, lučištníku. Jsme prakticky dva proti přesile.“
„No ano, mne vždy vynecháte…“ ozval se zaříkávač za jejich zády. „Má hůl je ale také mocná.“
Všichni se, jakoby na povel, který nezazněl, rozběhli. Každý jiným směrem a přeci správně. Slyšeli pomalu jedoucí skupinu, jak se hlasitě a bez zábran baví. Byli mírně opilí, ale meče u sedlových brašen měli stále po ruce.
Veverky chvíli pozorovaly svou kořist, aby si promyslely způsob útoku. Každý byl sám za sebe, v této chvíli neexistovala žádná pravidla, která by určovala metodu boje. Scelovala je jediná věc: jedna a ta samá oběť.
Jako první vystřelil Vrean, zkušený lučištník. Jeho šíp vletěl mezi lovce jako dravec a zahryzl se do hrudi jednomu z mužů. Šíp ho strhl na zem, ale ve třmenu mu zůstala uvězněna noha. Kůň jej vláčel za sebou. Ostatní sáhli po svých mečích a popohnali koně do cvalu. Měli strach a ten zakaluje mysl. Vzápětí se ve světle měsíce zablýskl další hrot, který prošel skrznaskrz ramenem jednoho muže. Zbývali tři.
Skupinu tábořící uprostřed lesa ani nemohli ohrozit. Stačilo, když by Nahrym na chvíli přestal hrát a nechal lovce projet kolem jejich tábora. Nemohl však. Bylo jeho povinností, kterou si nikdy nevybral, aby popadl zbraň a… Lovci byli takřka bezmocní. Než stihli pochopit, co se děje, něco je shodilo z rychle jedoucích koní. Fuges visel z jednoho stromu. Laxně seskočil a párkrát je svou holí udeřil do obličeje. Toho posledního, který se zoufale snažil zachránit, skolil Vrean, neboť jeho luk bylo mistrovské dílo s velkým dostřelem. Ozval se chraptivý výkřik a vzápětí nastalo ticho.
Elf, půlelf a člověk se sešli opět až v táboře, kam dorazili téměř zároveň. Usedli na zem kolem šedavého popela, který zbyl z bývalého ohně. Mlčky na sebe hleděli a čekali, kdo promluví první.
„Bylo to až příliš jednoduché… A těla tam zůstala, jako výstraha.,“ řekl Fuges a zavrtěl se.
„Souhlasím. Není nic snazšího než zabít pár nalitých chlapů. A přeci je to náš úděl,“ znělo to, jakoby se zasmál. To by ale Vrean v této chvíli neudělal.
Nahrym odpověděl rytmickým poklepáváním. Oba se na něj usmáli, zaříkávač třímaje své talismany a elf olejuje svůj luk.
Praskání větví a hlučné kroky přiměly skupinu, aby utichla. Všichni se zadívali tímtéž směrem, bylo jasné, že Sinath by nikdy tolik hluku neudělala. Ve vzduchu byl cítit pach krve. Zpoza stromu se vypotácel mladý muž s šípem v boku. Košili měl nasáklou krví a těžce dýchal. Umíral.
„Pro… prosím,“ zachrchlal, dívaje se do prázdna. „Prosím, zachraňte mne.“ Byl zoufalý a vyděšený. „Někdo mě postřelil, když jsme jeli z lovu a…“ klesl pomalu na kolena. „A já…“ Z očí mu kanuly slzy a nikdo z Veverek se ani nehnul. „Umírám.“
Nikdo nereagoval.
„Prosím!“ naléhal a hlas mu přeskakoval v trýznivém šílenství. „Já vím, že jste dobří lidé, protože ta hudba… Složil ji můj otec! Ta, kterou jsem zde slyšel, hrál ji někdo z vás na buben!“ natáhl ruku před sebe a šíp trčící z jeho boku si zalomil. Muž zaúpěl. A Nahrym ztuhl.
„Složil ji můj otec…“ A les ji slyšel před mnoha lety, aby mi ji mohl dát. Píseň ušlechtilá, Lírë tára.
Skoro to nikdo nepostřehl, z hrdla umírajícího muže se vyvalila krev, když se vzduchem zablýskla čepel. Bezvládné tělo se sesulo na zem a Sinath vyšla ze stínu, otírajíc dýku do nějaké hadry. Popelavé vlasy měla rozcuchané a oči nebezpečně lhostejné.
„Co na mě tak koukáte?“ zeptala se a nadzvedla obočí, jakoby nic.
Vrean se na ni neupřímně pousmál: „Nic. Nic, maličká. Všechno je v pořádku.“
Ar úlúmë írima – A nikdy krásný
I.
„Ne, ne a ne. Do města nemůžeme! Jsme elfové, Vreane, ubili by nás vidlema, než bysme stihli přijít k bráně.“ Nahrym byl opět ve svém živlu a řádil.„Zásoby jsou pro nás důležité,“ pronesl klidně elf. Slunce mu sálalo na temeno hlavy a všichni měli oči nepřirozeně přivřené. Bylo horko. Pár ptáčků vylétlo k obloze a hmyz jakoby se před žárem schoval do trávy.
„Souhlasím, máme tady vodu a jídlo tak na jeden, dva dny,“ odhadla Sinath. „A žádné obchodní vozy, které bychom mohli přepadnout, teď nejezdí, to víš. Touto stezkou pojedou až na Slavnosti Slunce, které budou ve městě.“
„Tak ať tam jde Fuges, jako jedinej z nás je to člověk.,“ založil si půlelf ruce na prsou.
„Já?“ Zaříkávač na ně vykulil hnědé oči. „Co se týče komunikace s lidmi nijak výrazně neobstojím, neboť s nimi nepřicházím do styku a tudíž nemám přehled o dění. A jak jistě chápete, lidé ve městech chtějí z cizinců vytáhnout co nejvíce informací. A ty já nemám. Takže tím se dostáváme k jádru věci, což zní: Já-do-města-nemohu.“ Po namáhavém proslovu si je všechny změřil pohledem. Chvíli na něj zaraženě hleděli a snažili se pochopit vše, co říkal.
„On se snad vykecá ze všeho…“ rozhodila Sinath rukama a obrátila oči v sloup.
„Ne, nevykecá,“ mrkl na ni Vrean. „Podívej, Fugesi,“ otočil se k zaříkávači, „já chápu, že to bude složité, ale tohle zkrátka odmítnout nemůžeš, protože na tom závisí i tvé přežití. Doprovodíme tě k vesnicím u města, ale dál nemůžeme. Dokážeš si představit, co by nám lidé asi udělali…“
„Jste děsně vlezlí a vtíraví, ale protože já jsem naprosto skvělý člověk,“ pochválil se sám, „udělám to pro vás.“ Usmál se na ně.
„Dáme ti dostatek peněz, máme jich hodně,“ řekl Nahrym. „Ony totiž v lese k moc věcem nejsou, že…“
II.
Hradby byly obrovské a vysoké. A těžká brána pobitá železem dokořán otevřena obchodníkům.Elfové a půlelf doprovodili Fugese na kraj polností a statků, dále se již neodvážili. Jako rasa Jiná byli odsouzeni do vyhnanství a museli trpět pod tíhou nenávisti. Přesto se nikdy nelitovali.
Zaříkávač se nahrbil a zamračil se. Město… Už dávno se mu takový pohled nezaskvěl. Zvykl si žít z lesa, jen z něj a nebyl zvyklý na tolik lidí.
Zamotala se mu hlava.
Hluk… Klopýtání koní, řehtání, smích, rány železa.
Ulice města nebyly široké, klikatily se a nevypočitatelně stáčely. Byly blátivé od nedávného deště a plné hnijících odpadků. Všemožné pachy se linuly vzduchem a mísily se, až vytvářely trpko-kyselou nesnesitelnou vůni.
Fuges si odhrnul vlnité vlasy z očí a potáhl si své roucho. Lidé se na něj otáčeli a pronásledovali jej pichlavými pohledy. Nikdo však neměl čas se na chvíli zastavit a zeptat se, jaký že je ten jeho příběh. Ten mohl vyprávět jen Veverkám. Jeho příběh života byl spletitý, místy sladký jako červená malina a chvílemi hořký, až nutil k dávení.
Podle rozšiřujících se ulic zaříkávač usoudil, že se dostává blíže k rynku. Také lidí přibývalo, ale zato pospíchali čím dál více. Pod střechami domů se zastavovaly jen drbny, aby poslaly dál ty nejžhavější novinky. Mezi jednu z těch zpráv patřilo i údajné spatření dvaceti elfů, kteří se potulovali kolem polností. Lidi nezajímal svět ani ostatní tvorové v něm. Zajímalo je jediné: přežití. Proto nikdo nemohl tušit, že spatřit dvacet elfů na jednom místě je takřka nemožné, protože téměř celá tato šlechetná rasa byla vyvražděna.
Na trhu byl velký hluk, větší, než jaký byl zaříkávač schopen unést. Proplétal se mezi lidmi a ti od něj s odporem uskakovali. Nechtěli se dotýkat nikoho ani sebe navzájem. Fuges patřil mezi lidi, kteří byli krásní uvnitř.
Když narazil na obchůdek s jídlem, který byl navíc v domě, neváhal a vstoupil. Už kvůli rámusu.
Vevnitř bylo podstatně tišeji, potloukalo se tu jen pár lidí. Většina z nich jen nahlédla dovnitř a zase vyšla ven. Fugesovi ale tenhle obchůdek velmi vyhovoval. V dřevěných bednách tu bylo pár jablek, mrkví a salátů, dále sýry a především maso. I tak nebyl výběr nikterak bohatý.
Za pultem stála dívka, zřejmě dcera majitele domu. Rozdávala své sladké úsměvy do všech stran a málokdo poznal, že jsou falešné. Neměla důvod usmívat se na takové, jací byli obyvatelé města.
Zaříkávač si přepočítal peníze. Na lidské poměry jich nebylo mnoho, ale tak akorát na plnou tornu jídla. Pobral trochu zeleniny, především maso.
„Prosím,“ podala mu prodavačka zpět drobné mince.
Zkoumavě se jí zadíval do očí. Byly tak krásně modré… Jako letní obloha.
„Ano?“ zeptala se nejistě.
„Vyprávějte mi svůj příběh, paní,“ pousmál se na ni.
„Cože? Jaký příběh?“ Od snobských sucharů k Fugesovi – byla to velká změna.
„Každý v tomto městě svůj příběh má. Jeho život, minulost. Historii. Ale nikdo jej nevypráví, i když by možná měl.“
„Ale já… Mám tu zákazníky a navíc…“ zavrtěla se a Fuges se ani nepohnul. „Nu dobrá, ale stejně nechápu, proč tě to tak zajímá…“
„Rád poslouchám cizí příběhy.“
„Tenkrát byla krutá zima,“ usmála se, „a mně bylo teprve šest. Matka byla těžce nemocná. Už je po smrti. Často jsem za ní chodívala do špitálu. Měla bledou tvář a už zapomněla usmívat se,“ povzdychla si. „Nakonec umřela v mé náruči, špatně jsem to nesla. Její oči na mne hleděly a nevyjadřovaly nic. Otec se zhroutil, neunesl ztrátu mé matky. Sedí nahoře v křesle a hledí do prázdna, jako každý den. Chtěla jsem se o něj postarat, tetička mi pomohla zařídit tento obchod, abychom měli z čeho žít.“
„Poutavý příběh,“ řekl pak a pohodil si tornu na rameni.
„A ty jsi velmi zvláštní. Nikdo se mne neptal na mou minulost. Bydlíš někde tady?“ uhlové vlasy si shodila z ramen na záda a zamrkala blankytnýma očima.
„Ne. A už mne ani neuvidíš, jsem… Na cestách.“ Nemusel lhát. Byla to v podstatě pravda.
„Aha. To je převelká škoda. Jsi írima – krásný. Tam vevnitř. To je jediné elfské slůvko, které znám. Naučila mne jej matka. Máš zla… Ne, máš srdce z těch nejkrásnějších krás,“ usmívala se a zářila štěstím.
„Já bych spíše řekl úlúmë írima – nikdy krásný,“ mrkl na ni a ona se zamračila.
III.
„Ah, jídlo a voda, skvěle!“ Sinath se jako první začala nenasytně prohrabovat velkou tornou. „Zasloužíš si pochvalu.“„Jaké to bylo ve městě?“ zeptal se Vrean.
„Tak… Lidé si tam nechtějí povídat. Není to s nimi jako s vámi. Takže nic moc.“
„No jiftě… My jfme jedinešfní,“ zahuhlala elfka s pusou plnou jídla.
Ar tirno - strážce
I.
Někdo by mohl říkat, že stráží les. Oni říkají, že se snaží přežít. Každý, kdo jim zkříží cestu je bez milosti zavražděn. Zbytečně? Možná…Někdo by mohl říkat, že jsou to duchové lesa. Oni říkají, že jsou Veverky – vrahové, kteří se nebojí lhát, krást ani zabíjet a přeci jsou to velmi dobří a milosrdní tvorové.
Někdo by mohl říkat, že bojují za les, za jeho čistotu a neposkvrněnost. Oni říkají, že bojují za život, za svobodu. A za fantazii.
Jsou to čtyři elementy. Každý je jiný, samostatný, ale dohromady tvoří celek. Bez sebe by byli něčím mnohem méně podstatným. Jsou spolu spjati neviditelnou silou a nemohou se oddělit. Stejně jako ze světa nemůže vymizet oheň nebo země.
V každém z nich se skrývá tajuplný příběh, příběh dne a noci, slunce a měsíce.
II.
„Ne, ne a ne!“ zavrčela. „Nechci, abyste na mě dávali pozor, když bude úplněk. Nejsem malá holka, pohlídám se sama.“„Když jsi tak rozumná, tak jistě moc dobře víš, že se nemusíš ovládnout,“ promluvil Fuges. „Obzvlášť když jsi teď tak nabrnknutá kvůli slunci.“
„Slunce mi sem netahej, jsem ráda, že jsem ve stínu,“ zatnula zuby a prohlédla si své společníky. „Ty máš strach, Nahryme?“
„Ne, proč?
„Máš jej vepsaný v očích.“
„On má v očích strach stále, maličká,“ řekl Vrean. „Je zajímavé, že sis toho ještě nevšimla.“
„Ale nikdy se přece nebojíš, ne?“ zeptala se jako malé dítě.
„Ne. Jen moje oči tak klamou,“ pousmál se.
Sinath se usmála také.
III.
Opět se sešli u ohně. Každý přišel z jiného kouta lesa, ze své světové strany, kde přemýšlí. Každý sám. Aby si pak mohli povídat.Nemuseli dlouho čekat na první slova, jako tomu bývalo už tolikrát.
„Dnes vám chci oznámit,“ začal tiše Vrean, „že od vás odcházím. Kazím vaši společnost, rozvracím tuto skupinu. Beze mne bude lépe.“
„Ano, rozvracíš nás,“ řekla bez ostychu elfka. Měla drsný jazýček, který vypoví vše tak, jak to je. Občas ale… Lži nejsou špatné. V této chvíli se však nehodily. „Rozvracíš, protože odcházíš, Vreane. Když zůstaneš, vše bude v pořádku.“
„Ale maličká…“
„Ne, nemáš pravdu, elfe. Mám ji já,“ hrdě vystrčila bradu.
„Poslyš, můj milý elfe,“ Fuges se opřel o svou hůl a s její pomocí se postavil. „Známe se už dlouho. Moc dlouho. Cestujeme spolu za ničím a za vším a nikdy nedojdeme konce.“ Začal přecházet sem a tam. Hlas měl klidný, chlácholivý. „Ale když odejdeš ty z našich cest životů, ztratíme se navždy a kus našich srdcí bude zatracen.“
„Dramatizujete to…“ řekl Vrean.
„My?“ vypískla Sinath a v jejích očích se rozhořely ohně. Dala ruce v bok: „jestli si myslíš, že teď jenom tak nadhodíš, že odcházíš, protože od nás chceš lítost, tak jsi ve špatném domě, poutníku. Až se ti stane něco, co přinese sám osud, lítost bude namístě. Ale tvá hloupá slova jsou leda k smíchu!“
„Tak já se omlouvám…“
„Ne, neomlouvej, protože omluvy to nespraví. Čeho chceš docílit?! Co si o sobě myslíš?“ Byla vzteky bez sebe. Konečky prstů ji svědily a dýka jakoby z pochvy chtěla sama ven. Sinath se ale snažila ovládnout. „Klidně si běž, ale počítej s tím, že zraníš mne i je. Nebude to rána jako z šípu, která by krvácela a po čase se zacelila. Tato rána bude na duši a bude bolet bez přestání. Nikdy se neuzdraví, rozumíš?! Nikdy!“
Nebyla hysterická. Nebyla hloupá. Ale vzteklá a smutná. A měla pravdu.
„Jsi tirno – strážce. Stejně jako my,“ Fuges přimhouřil oči.
IV.
Jejich srdce plály pro fantazii a svobodu. Mohli létat na křídlech nebeských, snášet se do pekelných propastí. Mohli uronit kapičku rosy pro svůj osud. Mohli pět písně, které neznali. Mohli potkat někoho, kdo se nebál své podstaty. Mohli být s někým, kdo neumí odcházet…Ale jediné, co jejich duše nedokázala… Bylo rozdělit se. Protože čtyři elementy jsou spolu spjaty svou vlastní něžně krutou silou.