Strana třetí - 27. Úrimë

Přinesli mi čísi deník. Prý v něm 'paní', jak o ní mluvili, odkazuje často na mě. Když jsem se ptala, co s ní je, že mi nesou její knihu, řekli mi, že odešla mezi ostatní Valkýry do nebes.

---
Pohřbívali jsme Celerina. Po náhlém útoku další mrtvý. Je to přesně to, o čem jsme se bavili na cechovních záležitostech. Mistři říkali, že možná umřeme. Ne, že Nejspíš umřeme. Měli jsme se s tím vyrovnat.
-
Nechtěla jsem umřít jen tak. Nakoupila jsem léčivé byliny pro celou naši jednotku. Veškeré mé nastřádané peníze jsem tak utratila za život. Celé hodiny jsem přemýšlela o taktikách, tajně jsem se vkrádala ke kouzelníkům, abych zjistila, jak bojovat s našimi nepřáteli. Nebyla jsem správný válečník. Zabíjela jsem chladnokrevně a bez váhání, ale na svoji smrt jsem připravena nebyla. Můj život byl krátký, ale ony dva týdny, kdy jsme opakovaně bojovali s podivnou armádou démonů, nevěda, jak je porazit, se zdály nekonečně dlouhé.
Celé hodiny přemýšlení přišly vniveč. Žádný nový poznatek, nic.
-
Dnes je ten osudný den. Všechny jednotky kolem pevnosti jsou zničeny, klíče padly do rukou nám. Dnes se máme střetnout naposledy. Král vsadil na taktiku 'všechno nebo nic'. A měl pravdu, nic jiného nám nezbývalo. Za hodinu vyrazíme. Po úsvitu. Máme jedinou šanci. Můžou nás rozdrtit, pokud se stane jakákoliv chyba. Stále nám chybí jeden klíč. Nemůžeme jej nikde nalézt. Nejspíše bude u některého z démonů.
Brr, ty jejich velká brnění, pláty. Mají šestkrát hustší kov než my a jejich zbraně váží kolem třiceti kilogramů. Rudá kůže a drsný hlas. Rozdrtní nás.
Už nás svolávají. Máme jít. Vstříc smrti.
Sbohem.
Za krále!
---

Mé jméno je několikrát zmíněno na začátku, a pak i uprostřed deníku. Už si vzpomínám! Byla to ta dívka... Ach, bavívaly jsme se spolu.
Musela vědět, že umře. Její kniha... První strana začínala ve dvou letech obrázky. V sedmi, když se naučila psát, pokračovala písmeny. A 'Za krále!' napsala na poslední stranu. Úplně dolů.

Zpět