Medieval

Anglie, země mého domova a panování. Správu jsem přejal v roce 1080. Země má za sebou již téměř 15let normanského feudálního vlivu zásadně se lišícího od prvotní saské společnosti. Tento fakt přinesl nové Anglii větší stabilitu v hospodářské a politické problematice. I armáda prošla značnou proměnou . Ke slovu se dostávají více lukostřelci. Revoluci představuje válečná jízda, kterou saský styl boje neuznával. I šlechta volila před Hastingsem opěšalý boj.

Jako stárnoucí Vilém dobyvatel, vévoda normanský a král anglický jsem si po zkušenostech z historie a minulé kampaně zvolil dva poměrně složité cíle. Prvním bylo porazit Skotsko a získat tak korunu krále Skotska. A tím druhým neméně jednoduchým bylo zajistit si politický a územní vliv v pevninské Evropě, přesněji v Normandii.

Svou moc jsem chtěl posílit dobytím Yorku, jenž byl nyní v rukou rebelů a porazit velšského prince Llewelina. V Normandii jsem měl v plánu dobýt Rennes a Bruggy. Město Caen již bylo v mém držení a na Antwerpy jsem ani nepomýšlel.

A nyní nechme snění a vydejme se do reality. Shromáždil jsem poblíž Nottinghamu vojsko o velikosti jednoho tisíce mužů a vydal se vstříc yorkským rebelům. Město jsem oblehl a doufal, že jej brzy vyhladovím. Mezitím můj syn Rufus Rytířský zahájil normanské tažení a zaútočil na Rennes, které nechal bez přísunu potravin jako já.
Brzy jsme dosáhli svého, zesláblé a hladové posádky se raději vzdaly než aby se pouštěly do bitvy se silnějším. A tak jsem ke svému království připojil York a Rennes, podívejme. Mezitím se diplomatickou cestou podařilo zmocnit i Brugg. Další tažení, tentokrát do Walesu vedlo 2500 mých věrných. Před metropolí velšanů jsem se střetl na mírné vrchovině se samotným Llewelinem a jeho 2200 muži. V krvavé bitvě položilo život téměř 500 angličanů život a na druhé straně celý 1000. Llewelin sám hrdinně padl při útoku jeho těžké jízdy. Wales se pak podrobil a s ním mi do klína spadlo město Carnarveon.

K tomu, abych přinutil skotského krále Eduarda I., aby se podrobil anglické koruně jsem měl vše potřebné. Sehnal jsem tedy vojsko o velikosti 4000 vojáků, z čehož bylo 400 mužů jízdy, 1800 lehké pěchoty , 800 těžké pěchoty a 1000 lukostřelců. Velení přejal princ a následník trůnu Rufus, který se vrátil z úspěšného normanského tažení, k dispozici měl ještě generála Johna Becketa. Roku 1091 se z Yorku vydala odhodlaná armáda položit život za anglickou korunu. První bitvu Rufus s přehledem vyhrál.
Usídlil se nedaleko Edinburghu ve vrchovině Creen, kde zaujal obranné postavení na kopci. Z mlhy se vyrojila skotská armáda čítající neskutečných 5500 vojáků. Obrannná taktika Rufuse zabrala. Lukostřelci soustavně ostřelovali střed a hlavně pravé křídlo. Na tuhle oslabenou pozici vyjel překvapivý útok jízdy a úplně zničil pravé křídlo mezitím, co se ke středu a levému křídlu rozeběhla pěchota tvořená kopinickou domobranou.
Bitva skončila za strašlivých 3200 skotských životů, mezi nimiž byly i životy 2 generálů a samotného Eduarda I. Ztráty našich byly pouze 200 duší.

Poté jsem oblehl Edinburgh, samotných 600 obránců brzy kapitulovalo a vydalo své město na pospas drancování. 11 000 florinů do státní pokladny z plenění se vyplatilo. Celkem tedy 21 300.
Pevnost Invernes se vzdala pod nátlakem diplomata, který měl v zádech 3500 ozbrojenců.
Po tom utekla královská rodina do flander, do města Antwerpy.

Roku 1102 zemřel papež. A tady se stala zlomová chyba v jednání s papežským dvorem. Já jsem rukou kardinála hlasoval pro polského kandidáta na papežství. Celkem se však hlasování překulilo na stranu milánského zástupce a tedy i nového papeže Urbana II.

Poměry hlasů byly:
1. Polský zástupce -5 hlasů
2. Milánský zástupce -6 hlasů
3. Benátský zástupce –1 hlasů

Povstání flanderských (vlámských) kupců a jejich ochránců – šlechticů nedaleko Antwerp bylo podníceno mými diplomaty. Při bojích rebelů byl zabit poslední skotský dědic trůnu a ten se mnou dojednal příměří a mou trvalou vládu nad Skotskem.
Armáda vedená Davy Becketem dobyla rebelské Antwerpy a otevřela zde trh s anglickou vlnou.

Zpět